 |
Zrovnoprávnění, či spíše qvazizrovnoprávnění vlastnoručních podpisů s podpisy elektronickými, respektive digitálními je jakýmsi novodobým tématem současnosti. V souvislosti s tímto trendem podepsal dne 10. ledna 2002 Vladimir Putin, prezident Ruské federace, zákon o elektronickém podpisu. Zákon byl publikován v “Sobranije Zakonodatelstva ” a nabyl účinnosti 23. ledna 2002. Článek stručně popisuje jeho základní koncepci.
Úvodem
Ruska vláda v poslední době investuje značné prostředky na rozvoj elektronického obchodováni v rámci tzv. programu "Electronic Russia 2002 - 2010". Jedním z významných prvku fungující "elektronické společnosti" je zrovnoprávnění vlastnoručního podpisu s podpisem elektronickým, respektive digitálním. Poté, co Evropská unie přijala rámcovou normu upravující elektronický podpis 1999/93/ES, USA svůj E-SIGN, podepsal Vladimir Putin, prezident Ruské federace, 10. ledna 2002 zákon o elektronickém podpisu. Zákon byl publikován v "Sobranije Zakonodatelstva " a nabyl účinnosti 23. ledna 2002.
Již před přijetím zákona o elektronickém podpisu (REP) v ruském právním řádu existovaly určitá ustanoveni týkající se e-Commerce. Asi nejdůležitějším ustanovením je paragraf 106, odstavec 2 ruského občanského zákoníku, který stanoví, že vlastnoruční podpis je možné nahradit podpisem elektronickým za předpokladu, ze to umožňuje jiný - zvláštní zákon (který zde neexistoval) a nebo na základě dohody stran. Toto ustanoveni bylo ale zjevně nedostatečné, protože se nevztahovala na komunikaci se statní správou. Dalším významným ustanovením je paragraf 434 ruského občanského zákoníku, který stanoví možnost uzavírání smluv elektronickou cestou. Již před účinností REP byly elektronické dokumenty přijímány v oblasti plateb a bankovnictví a to na základě nařízení vydaného Ruskou centrální bankou (Central Bank of the Russian Federation). Rovněž bylo možné elektronické dokumenty používat v oblasti penzijních fondů. Obecně lze říci, že ačkoliv již ruský právní řád umožňoval používání některých druhů elektronických dokumentů podepsaných elektronickým podpisem v určitých oblastech, pořád zde chyběla základní právní úprava, která by jasně definovala vztah mezi vlastnoručním a elektronickým podpisem.
Stručný první rozbor zákona
Cílem zákona, jak je stanoveno v paragrafu 1, je poskytnout právní rámec pro používání elektronického podpisu v elektronických dokumentech a elektronický podpis postavit na roveň podpisu vlastnoručnímu. Paragraf 3 zákona definuje elektronický dokument jako typ dokumentu, kde jsou informace prezentovány elektronickou - digitální formou. Druhá část zákona nazvaná podmínky pro použití elektronického podpisu upravuje především otázky právní relevantnosti elektronického podpisu a prostředků pro jeho vytváření. Jako stěžejní se jeví paragraf 4, druhé části, který stanoví: Elektronický digitální podpis použitý v elektronickém dokumentu bude ekvivalentní podpisu vlastnoručnímu za předpokladu, že budou splněny dané podmínky. Tyto jsou : 1) certifikát vztahující se k elektronickému podpisu je platný, 2) podepisující se osoba byla ověřena (private-public key proccess), 3) elektronický podpis byl použit v souladu s podmínkami stanovenými v certifikátu. Dále je stanoven minimální požadavek na informace, které musí certifikát obsahovat. Jedná se o informace, které umožňují identifikovat certifikát samotný; informace, které umožňují identifikovat poskytovatele certifikátu a informace, které umožňují identifikovat držitele certifikátu.
Paragraf 8 definuje právní statut certifikační autority. Certifikační autorita je v zákoně definována jako obchodní společnost a tedy patrně není možné, aby certifikáty vydávala fyzická osoba nebo správní orgán. Aby certifikačni autorita mohla vykonávat svoji činnost musí získat licenci. Podmínky získáváni licence ale nejsou v zákoně samotném stanoveny (v zákoně je pouze odkaz na zvláštní právní předpis). V neposlední řadě bych rád zmínil část čtvrtou zákona, která se týká používání elektronického podpisu v oblasti státní správy a samosprávy. Zákon v této části stanoví, že za vládni orgány stejně tak jako za orgány samosprávy se elektronicky bude podepisovat speciálně k tomuto právnímu úkonu zmocněná fyzická osoba.
Paragraf 18 dále stanoví obecné zásady pro uznáni zahraničních certifikátů a elektronických podpisů.
Srovnání zákona se směrnicí ES
Hlavní rozdíl mezi ruským zákonem o elektronickém podpisu a rámcovou směrnici EU 1999/93 pro elektronické podpisy jakožto i mezi UNCITRAL Model Law on Electronic Signatures je v tzv. "technologické neutralitě". Jak evropská směrnice, tak vzorový zákon UNCITRAL používají pojem elektronický podpis jakožto pojem obecný - nadřazený k pojmu digitální podpis (digitální podpisy jsou podskupinou podpisů elektronických). Ruský zákon hovoří jednoznačně o podpisu digitálním, tedy stanoví i jasný způsob jeho vytváření - pomocí technologie public-key-cryptography. Hlavní důvod proč evropská úprava zvolila pojem obecný - tedy technologickou neutralitu je v tom, že technický pokrok se velmi rychle vyvíjí a cílem evropského zákonodárce bylo vytvořit rámcovou normu, která určitou dobu "vydrží" a nebude muset být často měněna. Dále se oba právní předpisy liší v názvosloví. Např. Směrnice hovoří o cíli přispět k zrovnoprávnění elektronického podpisu s podpisem vlastnoručním, ruský zákon hovoří přímo o zrovnoprávnění. Směrnice používá pojem elektronická data, ruský zákon pojem elektronický dokument. Co se týče odpovědnosti certifikační autority za škody ruský zákon obsahuje pouze obecně blíže nespecifikované ustanovení, že certifikační autorita musí disponovat potřebným finančním zázemím, kterým pokryje případné způsobené škody. I z pohledu mezinárodního uznávání certifikátů je ruský zákon příliš obecný, protože stejně jako směrnice stanovuje možnost uznávání zahraničních certifikátů ale už na rozdíl od směrnice nestanoví žádné minimální podmínky, případná kritéria pro takovéto uznáni.
|
|
Rubrika: Elektronický podpis a podání
|
Čtenost: 7456
|
Počet reakcí: 4
|
|
|
|
