V poslední době je v odborných kruzích i v médiích poměrně vášnivě diskutováno o zavedení tzv. Evropského zatýkacího rozkazu (dále jen „Eurozatykač“) do českého právního řádu. Diskuse o této závažné a z hlediska dosavadní praxe vydávání pachatelů trestných činů mezi státy naprosto přelomové právní normě na půdě Poslanecké sněmovny však byla až neuvěřitelně plytká. Otázka, zda lze vzhledem ke znění čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vydat českého občana k trestnímu stíhání do cizího státu, je sice z ústavněprávního hlediska nepochybně zajímavá, avšak nebezpečí zásahů do lidských práv a svobod se ve skutečnosti skrývá zcela jinde, než tuší čeští poslanci.[1] Po implementaci Eurozatykače do českého právního řádu nemohou být klidní nejen hackeři a počítačoví piráti, ale ani kdokoli jiný, kdo se zabývá publikováním či poskytováním obsahu na Internetu.

Hned zkraje možná neuškodí připomenout si základní principy evropského zatýkacího rozkazu. Pod tímto pojmem je třeba rozumět především Rámcové rozhodnutí Rady EU č. 2002/584/JHA o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen „Rozhodnutí“). Rámcová rozhodnutí Rady jsou pro členské státy závazná co do výsledku, kterého má být dosaženo[2] a členské státy tedy měly povinnost principy Rozhodnutí implementovat do svých právních řádů do 31. 12. 2003.

Účelem Eurozatykače je zefektivnit a především urychlit stíhání pachatelů trestných činů spáchaných na území EU. K naplnění tohoto účelu dochází k prolomení některých z prastarých zásad vydávání pachatelů ke stíhání v jiném státě, a to zejména tzv. zásady oboustranné trestnosti (tj. že čin, pro nějž je pachatel vydáván musí být trestný jak ve státě vydání požadujícím, tak ve státě vydávajícím) a zásady nevydávání vlastních občanů k trestnímu stíhání do jiných států. 

Stěžejním ustanovením je nepochybně čl. 2 odst. 2 Rozhodnutí, kde je uvedeno, že v případě určitých, v tomto článku taxativně vyjmenovaných jednání, za něž je ve státě požadujícím vydání pachatele možno uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby alespoň tři roky, soudy členských států při vydávání pachatelů ke stíhání, či výkonu trestu odnětí svobody pro tyto trestné činy do jiných členských států na základě Eurozatykače nebudou oprávněny posuzovat otázku oboustranné trestnosti. Výčet jednání, na něž se toto ustanovení vztahuje, zahrnuje např. terorismus, vraždy, korupci, obchod s bílým masem, obchodování s drogami a se zbraněmi, avšak nechybí mezi nimi ani počítačová kriminalita nebo třeba rasismus a xenofobie.

I přes jisté výhrady lze zřejmě přitakat principu, aby ti, kdož spáchali trestný čin v době své fyzické přítomnosti na území některého z členských států EU byli také do tohoto státu vydáni ke stíhání a k potrestání, neboť ve výsledku půjde o stejný případ, jako kdyby byli pro takové jednání zadrženi již na území tohoto státu. Obrovské nebezpečí se ovšem skrývá v tom, že mezi výčtem oněch 32 jednání figuruje i mnoho takových, které lze spáchat na území určitého státu i bez fyzické přítomnosti pachatele na území tohoto státu. Vzhledem k zaměření těchto stránek se dále budeme věnovat pouze jednomu z nich - počítačové kriminalitě.

Anglické znění čl. 2 odst. 2 Eurozatykače uvádí, že mezi jednání, u nichž neplatí zásada oboustranné trestnosti patří  „computer-related crime“. Ve znění novely trestního řádu, tak, jak byla přijata poslaneckou sněmovnou, se operuje s pojmem počítačová trestná činnost. Oba tyto pojmy lze zřejmě synonymicky zaměňovat s obecně užívaným pojmem počítačová kriminalita. Pokud se bude tento pojem vykládat tak, jako je doposud v literatuře běžné[3] půjde v zásadě o dva typy jednání:

(a)               protiprávní jednání proti počítači, tedy takové jednání, kde počítač je terčem útoku pachatele, např. hacking.

(b)               protiprávní jednání za použití počítače, tedy takové jednání, kde je počítač nástrojem ke spáchání takového jednání, typicky např. porušování autorských práv k počítačovým programům, či porušování autorských práv k hudebním či kinematografickým dílům na Internetu.

Počet trestných činů podle českého trestního zákona, které lze podřadit pod jeden z výše uvedených podtypů, je poměrně vysoký, zdaleka nepůjde pouze o porušování autorských práv podle § 152 TZ nebo poškození či zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a TZ, pomocí počítače může dojít např. ke spáchání trestných činů pomluvy, hanobení rasy, národa a přesvědčení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod občanů. podvodu apod. Je třeba též zdůraznit, že čl. 2 odst. 2 záměrně nepodává výčet trestných činů, ale pouze určitých typů jednání (opak by vzhledem k rozdílům mezi trestněprávními normami jednotlivých členských států ani nebyl možný). Tedy, kvalifikace konkrétního jednání a jeho podřazení pod určitou skutkovou podstatu bude vždy na státu požadujícím vydání pachatele, přičemž pravidla pro kvalifikaci nejsou na úrovni EU nikterak harmonizována. Jinými slovy, na základě Rozhodnutí samého nelze dojít k jednoznačnému závěru, zda to či ono jednání je počítačovou kriminalitou či nikoli, je proto pravděpodobné, že orgány činné v trestním řízení budou vycházet z dostupných literárních pramenů či z judikatury (až dojde k jejímu ustálení) a je proto pravděpodobné, že pojem „computer-related crime“ bude vykládán spíše extenzivně způsobem výše uvedeným.

Tímto však problém zdaleka nekončí. Nebezpečí skryté v Eurozatykači se plně obnaží teprve tehdy, když je na opuštění zásady oboustranné trestnosti a zásady nevydávání vlastních občanů k trestnímu stíhání (a potrestání) do zahraničí nahlíženo prizmatem pravidel pro určování pravomoci (jurisdikce) orgánů činných v trestním řízení jednotlivých členských států ve vztahu k počítačové kriminalitě, která taktéž nejsou na unijní úrovni nikterak harmonizována. Obvykle se při určování jurisdikce v trestněprávních věcech vychází z následujících třech zásad:

(a)        Zásada teritoriality – trestněprávní normy daného státu dopadají na (a tedy orgány činné v trestním řízení mají pravomoc stíhat) trestné činy, ke kterým došlo na území tohoto státu,

(b)       zásada personality –  trestněprávní normy daného státu dopadají na trestné činy, které spáchal občan tohoto státu bez ohledu na to, kde došlo ke spáchání činu,

(c)        zásada univerzality – trestněprávní normy daného státu dopadají i na činy spáchané v cizině cizincem, jde-li o zvláště nebezpečné, v trestních zákonech většinou taxativně vyjmenované trestné činy.

Představme si následující příklad: Fyzická osoba, občan Velké Británie, umístí na Internet stránky s nacistickou tématikou, což je samo o sobě trestným jednáním podle práva většiny zemí kontinentální Evropy (avšak nikoli podle anglického práva; rasismus a xenofobie jsou však samy o sobě jednáními obsaženými ve výčtu čl. 2 odst. 2 Eurozatykače, tj. Eurozatykač by se na ně vztahoval i v případě, kdy by nebyly spáchány prostřednictvím počítače). Pokud by nyní kterýkoli z těchto států (dejme tomu třeba Polsko) na základě vlastních pravidel pro určování pravomoci svých orgánů v trestních věcech pomocí extenzivního výkladu zásady teritoriality dovodil (obdobně, jako to již několikrát učinily soudy např. v USA), že jelikož jde o obsah viditelný z počítačů připojených na Internet nacházejících se na území Polska a tudíž viditelný polskými uživateli, jde o trestný čin spáchaný v Polsku, může Polsko na základě Eurozatykače (za předpokladu, že takové jednání je v Polsku trestným činem s horní hranicí trestní sazby alespoň tři roky) požadovat vydání dotyčného Angličana k trestnímu stíhání. (Ostatně v popsaném případě by bylo možno dovodit působnost českého trestního práva, byť s použitím extenzivního výkladu, i podle ust. § 17 odst. 1 písm. b) českého trestního zákona). Polsko by však svou trestněprávní jurisdikci nemuselo dovozovat ani naznačeným poněkud krkolomným způsobem, při dnešní provázanosti Internetu se velice lehko může stát, že onen www server, kde jsou závadné materiály umístěny, se fyzicky nachází v Polsku. Výsledkem tedy může být, že Angličan, který v Polsku v životě nebyl a neměl ani sebemenší tušení o tom, že se svým jednáním, které podle anglického práva není trestné, páchá trestný čin podle Polského práva, bude do Polska vydán, tam odsouzen a potrestán.

Je možný i opačný případ, že totiž Polák, využívající jedné ze svobod EU – volného pohybu osob - pobývá určitou dobu na území Anglie a stránky s nacistickou tématikou umístí na www server nacházející se na území Anglie. V takovém případě by jurisdikce Polských orgánů činných v trestním řízení nemusela být ani nijak dalekosáhle dovozována, plně by si vystačily s výše uvedenou zásadou personality. Zatímco až doposud před excesy v uplatňování zásady personality chránila právě omezení při vydávání pachatelů, podle Eurozatykače nic nebude bránit tomu, aby Polák byl do Polska vydán a za jednání, které nebylo trestným podle práva země, kde byl trestný čin spáchán, taktéž v Polsku potrestán.

Další příklady jistě vymyslí pozorný čtenář sám, ideální živnou půdu pro kouzlení s trestněprávní jurisdikcí představují např. decentralizované peer-to-peer sítě.

Pouze s malou mírou zjednodušení lze říci, že v případě, že by členské státy skutečně dovozovaly svou jurisdikci v trestních věcech vzhledem k jednáním k nimž došlo na Internetu výše popsaným způsobem, implementací Eurozatykače do právních řádů členských zemí EU se v oblasti publikace na Internetu, porušování autorského práva na Internetu a některých dalších, typicky „internetových“ jednání rázem stala na celém území EU platnou ta nejpřísnější trestněprávní úprava ze všech těchto států a to bez ohledu na právní normy států s úpravou benevolentnější, včetně těch právních norem, které tvoří ústavní pořádek takového státu s benevolentnější úpravou (Eurozatykač ve stávající podobě žádnou výhradu domácích ústavněprávních norem nebo veřejného pořádku neobsahuje). Jinými slovy, právě té nepřísnější právní úpravě by musel vyhovět každý, kdo se chystá k publikaci jakéhokoli materiálu na Internetu, aby se stoprocentně vyhnul trestnímu stíhání s možností vydání do země s touto nejpřísnější právní úpravou a potrestání.

Situace se stane ještě absurdnější v případě, když si uvědomíme, že např. v České republice jsou mnohé trestněprávní normy postaveny na tzv. blanketních klauzulích (např. § 152 autorského zákona, kde je pro stanovení znaků objektivní stránky skutkové podstaty odkazováno na předpisy autorského práva), tedy v extrémním případě může vzhledem k jednáním uskutečněným na Internetu platit nejpřísnější úprava ze všech členských států v poměrně dosti širokých oblastech práva, které jsou prostřednictvím blanketních trestněprávních norem „vtaženy“ do práva trestního. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR se přitom ve vztahu k právním normám, na něž odkazují blanketní ustanovení trestního zákona plně uplatní zásada ignorancia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá) a je nepochybné, že pokud již orgány některého členského státu dovodí svou trestněprávní jurisdikci vůči určitému pachateli nebudou se rozpakovat vycházet ze stejné zásady.

Jinými slovy Eurozatykač ve svém důsledku klade na všechny subjekty pohybující se na Internetu požadavek, aby se, chtějí-li se stoprocentně vyhnout jakémukoli nebezpečí trestního stíhání v některém z členských států, za vynaložení nemalých prostředků a energie seznámili se všemi relevantními ustanoveními příslušných právních řádů a zařídili se podle toho z nich, které je vzhledem k plánované aktivitě nejpřísnější, a to bez ohledu na práva, která jsou mu poskytnuta domácími právními normami včetně norem ústavní právní síly. Z tohoto pohledu Eurozatykač v podstatě zapříčiňuje faktický export právních norem státu s širokým pojetím jurisdikce v trestních věcech do ostatních členských států bez toho, aby s faktickou aplikací těchto právních norem na své občany vyslovily souhlas zákonodárné sbory těchto států.

V rámci objektivity je však nutno dodat, že tento důsledek nezpůsobuje Eurozatykač sám, ale pouze ve spojení s příliš širokými pravidly pro určování jurisdikce v trestních věcech aplikovanými některými zeměmi vzhledem k jednáním uskutečněným na Internetu. Avšak, bez Eurozatykače by, alespoň ve státech, které doposud uznávaly zásadu oboustranné trestnosti a zákaz vydávání vlastních občanů k trestnímu stíhání nebo potrestání do ciziny, nehrozilo nikomu nebezpečí, že bude ze své vlastní země vydán do země cizí na základě trestněprávních norem této cizí země a pro čin, který podle práva jeho domovského státu není trestný.

Jak praví staré české přísloví, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. I Rozhodnutí obsahuje některá ustanovení, která výše uvedená nebezpečí alespoň poněkud zmírňují, i když je ovšem v žádném případě zcela neodstraňují. Kromě klasických a zřejmých překážek vydání (res iudicata, litispendence apod.) je asi nejdůležitější z nich je ustanovení čl. 4 odst. 7 Rozhodnutí:

Ustanovení písm. a) tohoto článku může v některých případech eliminovat příliš extenzivní uplatňování zásady teritoriality v jednotlivých členských státech. Pokud totiž vydávající členský stát zjistí, že jde o trestný čin, který byl podle jeho vlastních pravidel pro určování jurisdikce spáchán na území tohoto vydávajícího členského státu, může vydání odepřít. V námi zmiňovaném případě, pokud by vydávající anglický soud došel k závěru, že Angličan spáchal trestný čin, který je podle anglického práva spáchán na území Anglie, nemusel by Angličana ke stíhání do Polska vydat. Slabina tohoto ustanovení je ale okamžitě zřejmá, hovoří se v něm o „trestném činu“ nikoli o „jednání“ či „činu“ eventuelně o „činu trestném podle práva členského státu požadujícího vydání“, otázkou tedy je, nakolik je toto ustanovení aplikovatelné na náš první modelový případ, když podle anglického práva jednání Angličana vůbec není trestným činem! Lze jistě argumentovat, že se toto ustanovení na náš modelový případ vůbec nevztahuje (popsané jednání není podle anglického práva trestným činem), avšak vzhledem ke smyslu této právní úpravy je zřejmě spíše namístě závěr, že by se na jednání, které není trestným činem, vztahovat mělo[4]. Každopádně by ale toto ustanovení nebylo aplikovatelné v případě, kdy anglický soud nedovodí, že byl trestný čin (jednání) spáchán na území Anglie.

Ustanovení písm. b) se vztahuje na ty případy, kdy byl trestný čin spáchán mimo území členského státu požadujícího vydání a právo vydávajícího členského státu neumožňuje stíhání za tento trestný čin, byl-li spáchán mimo území vydávajícího členského státu. Zjednodušeně lze říci, že vydávající stát má možnost odmítnout vydání v případě, že je jurisdikce státu požadujícího vydání určena na základě zásady personality anebo univerzality, avšak vydávající stát pro stejné trestné činy svou jurisdikci určuje pouze na základě zásady teritoriality. Toto ustanovení by mohlo teoreticky dopadnout na náš druhý případ, stalo by se tak v případě, kdyby anglické orgány neuplatňovaly svou jurisdikci vůči obdobnému trestnému činu na základě personality či univerzality, ale jen na základě teritoriality. Avšak i zde je třeba upozornit na slabinu tohoto ustanovení obdobně, jako tomu bylo u ustanovení čl. 4 odst. 7 písm. a) Rozhodnutí. Není totiž výslovně pamatováno právě na situaci zmíněnou ve druhém příkladu, že totiž jednání Poláka v Anglii nebude podle anglického práva vůbec trestným činem. Obdobně ani pojem „stejné trestné činy“ není vzhledem ke značným rozdílům v trestněprávní kvalifikaci určitých jednání v různých členských státech EU použit zrovna šťastně.

Pomineme-li spíše teoretickou možnost aplikace čl. 4 odst. 7 písm. b) Rozhodnutí nelze než dojít k závěru, že proti důslednému uplatnění zásady personality ve spojení s Eurozatykačem v podstatě není obrany. Jistou brzdu mohou obsahovat pouze vnitrostátní právní normy členského státu, které stanoví meze uplatňování zásady personality vzhledem k trestným činům spáchaným občany tohoto členského státu v cizině, které nejsou trestné podle práva státu, v němž byly spáchány. Například podle ustáleného výkladu[5] § 18 českého trestního zákona je v případě, že občan ČR spáchá v cizině čin trestný podle českého trestního zákona, ale nikoliv už podle práva státu, kde byl čin spáchán, je namístě důsledně zkoumat vliv této skutečnosti na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a není tedy vyloučen ani takový závěr, že stupeň společenské nebezpečnosti je nepatrný právě díky tomu, že čin není trestný podle práva státu, kde byl spáchán, a nejde tedy o trestný čin ani podle českého práva.

A nakonec, pouze v obecné rovině a s přihlédnutím k preambuli Eurozatykače:

Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysoké míře důvěry mezi členskými státy (...)Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii, které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie[7], zejména v kapitole IV uvedené listiny. Nic v tomto rámcovém rozhodnutí nelze vykládat tak, že zakazuje odmítnout předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, jestliže existují na základě objektivních skutečností důvody domnívat se, že uvedený zatýkací rozkaz byl vydán za účelem stíhat nebo potrestat tuto osobu z důvodu jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace, nebo že by této osobě mohla být z kterékoliv z těchto příčin způsobena újma.
Toto rámcové rozhodnutí nebrání členskému státu v tom, aby uplatňoval své ústavní zásady týkající se práva na spravedlivý proces, svobody sdružování, svobody tisku a svobody projevu v jiných sdělovacích prostředcích.

lze jistě klást na orgány aplikující Eurozatykač požadavek jeho aplikace v souladu se „zdravým rozumem“ a zdržení se zneužívání Eurozatykače k exportu domácích právních norem. K tomu, že v praxi bude Eurozatykač skutečně vždy aplikován v duchu zásad uvedených v preambuli, lze ovšem přistupovat s jistou mírou oprávněné skepse.

Vzhledem ke všemu, co bylo napsáno výše, nelze než uzavřít, že současná podoba Eurozatykače spočívající v opuštění zásad oboustranné trestnosti a nevydávání vlastních občanů neodpovídá dosažené úrovni evropské integrace v trestněprávní oblasti, neboť mezi jednotlivými členskými státy přetrvávají poměrně významné rozdíly, jak co do trestnosti určitých jednání (v níž se přirozeně odráží i politické prostředí a hodnotová orientace jednotlivých  členských států), tak do přístupu k určování jurisdikce orgánů činných v trestním řízení. Rozdílný přístup jednotlivých členských států v těchto otázkách a nikoli Eurozatykač sám bude viníkem případných nespravedlností při aplikaci Eurozatykače.

Nelze přehlédnout ani skutečnost, že v případě jednání, proti kterým Eurozatykač směřuje především (nejzávažnější trestné činy trestné podle právních úprav všech členských států – terorismus, obchod s bílým masem, pašování drog, apod., které jsou bez výjimky trestnými ve všech členských státech) zřejmě svůj účel splní a skutečně přispěje k zlepšení spolupráce členských států EU v boji proti těmto závažným typům kriminality. To však nic nemění na tom, že Eurozatykač v takto široké podobě při dosavadní úrovni integrace v trestněprávní oblasti neměl být přijat, neboť neobsahuje dostatečné pojistky proti své aplikaci způsobem, který vyústí v závažné zásahy do práv a svobod občanů členských států Evropské unie.