Vrchní soud v Praze rozhodl takto: "Žalovaný č. 1 je povinen se zdržet jakékoli dispozice s doménou druhého stupně 'ceskapojistovna', registrovanou pod doménou nejvyššího stupně 'cz', a žalovaný č. 2 (CZ.NIC, zájmové sdružení právnických osob – pozn. autora) je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku provést změnu registrace subjektu držitele internetové domény druhého stupně 'ceskapojistovna' pod doménou nejvyššího stupně 'cz' tak, aby jako držitel domény 'ceskapojistovna.cz' byl zapsán namísto žalovaného č. 1 žalobce“. První část výroku rozsudku je tedy pouze předpokladem pro uskutečnění druhé části výroku, který nařizuje CZ.NIC provedení změny registrace subjektu držitele domény. V jiných předešlých soudních rozhodnutích českých soudů  je takto konstruovaná povinnost pro CZ.NIC taktéž obsažena. Aby bylo možno poukázat na to, v čem je takovéto rozhodnutí problematické, je nutné zmínit některé následující skutečnosti.

Jak je obecně známo, registrace doménových jmen v ČR i v zahraničí probíhá na principu "first come, first served", tzn. na principu práva přednosti. Jak je dále obecně známo, každé doménové jméno je jedinečné a může tak být přiděleno pouze jednou. Oproti tomu však může v celosvětovém měřítku existovat více práv na označení (a často tomu tak v praxi bývá), se kterými toto doménové jméno může být v kolizi. Jedná se o nejrůznější obchodní firmy, ochranné známky, označení zboží a služeb atd., které se vlivem své teritoriální omezenosti mimo prostředí Internetu do konfliktu nedostanou. K žádnému doménovému jménu tedy nemůže existovat absolutní právo nějakého subjektu. Nikdo nemá na žádné doménové jméno právní nárok. Existence doménového jména není předvídána právními předpisy (na rozdíl od jiných nehmotných statků), které by upravovaly problematiku nakládání s doménovým jménem a tedy i otázku případného právního nároku na doménové jméno.

Kdybychom připustili, že doménové jméno někomu v absolutním slova smyslu "patří", dostáváme se do situace, kdy bychom museli také určit, na základě čeho mu toto doménové jméno patří, tzn. například na základě jeho obchodní firmy, jeho jména a příjmení, na základě jeho ochranné známky atd. Což je samozřejmě situace naprosto absurdní, neboť subjekt by si od rejstříkového soudu, z porodnice či z Úřadu průmyslového vlastnictví rovnou "domů odnášel" i "právo k určitému doménovému jménu". Nelze tedy ani tvrdit, že by Česká pojišťovna a.s. měla apriori právní nárok na doménové jméno ceskapojistovna.cz, přestože v tomto případě lze s velkou dávkou pravděpodobnosti uvést, že v celosvětovém měřítku nelze nalézt žádnou jinou osobu, která by měla k tomuto doménovému jménu silnější právo.

Výše zmiňované rozhodnutí soudu, kterým bylo CZ.NIC uloženo provést změnu registrace subjektu držitele doménového jména, je problematické ze dvou hledisek. Prvním hlediskem je, že z žádného právního předpisu nevyplývá nárok na převedení doménového jména ve prospěch poškozeného. Zákonný nárok poškozeného se vždy omezuje na požadavek zdržení se konkrétního jednání nebo odstranění závadného stavu ze strany škůdce (například zrušení registrace doménového jména). Stejně tak z žádného právního předpisu nelze vyčíst, že by právní postavení poškozeného v doménovém sporu mělo být zlepšováno ve vztahu k ostatním nepoškozeným subjektům, např. ostatním soutěžitelům v hospodářské soutěži (rozhodnutím o nuceném provedení změny registrace subjektu držitele domény je osoba žalobce oproti třetím osobám, které nejsou účastníky řízení, právně zvýhodněna). Z právně teoretického hlediska je jistě sporná i konstrukce soudu ohledně vytvoření smluvního vztahu mezi žalobcem a CZ.NIC rozsudkem.

Druhé problematické hledisko má závažnější dopady i pro třetí osoby na sporu nezúčastněné. Jak již bylo uvedeno výše, registrací, držením a užíváním doménového jména může dojít k porušení práv nejrůznějších subjektů (zásah do obchodní firmy, zásah do práv z ochranné známky, nekalá soutěž atd.). Tento zásah do některého práva však samozřejmě nekonstituuje právní nárok poškozeného na toto doménové jméno. V případě, kdy soud rozhodnutím uloží povinnost k provedení změny registrace subjektu držitele domény (tak jako v případě doménového jména ceskapojistovna.cz či tina.cz), prakticky "vytvoří" právní nárok poškozeného na toto doménové jméno. Pravomocný rozsudek, který ukládá povinnost provést změnu registrace ve prospěch určitého subjektu implicitně (v některých případech i explicitně), obsahuje rozhodnutí o tom, kdo je "oprávněným" a tedy i jediným držitelem určitého doménového jména. V soudním řízení lze samozřejmě přiznat pouze právo, na které má účastník řízení právní nárok. Všechny ostatní subjekty, i v případě silnějšího práva k tomuto doménovému jménu, nemohou dosáhnout zrušení předchozího pravomocného rozsudku ohledně "oprávněného" držení doménového jména (nejsou vůbec účastníky řízení). V případě, že by se tento subjekt s případným silnějším právem domáhal soudní ochrany, vzniká otázka, jakým způsobem by mu mohla být přiznána, neboť původnímu poškozenému (tedy původnímu žalobci) byl nárok na doménové jméno "přiřčen" pravomocným rozsudkem.

Hypotetický příklad: Společnost OPQ, a.s. poskytuje od roku 1996 na území ČR zboží pod značkou OPQ. Značka se stane obecně známou. V roce 2000 si spekulant J.D. zaregistruje doménové jméno opq.cz s tím, že ho později nabídne společnosti OPQ, a.s. "ke koupi". Společnost OPQ, a.s. podá žalobu na soud, ve které navrhne, aby registrátorovi byla uložena povinnost provést změnu registrace doménového jména opq.cz v její prospěch. Soud tomuto žalobnímu návrhu pravomocným rozsudkem v roce 2003 vyhoví. V roce 2004 se nadnárodní společnost OPQ Corporation, která má od roku 1993 registrovánu mezinárodní ochrannou známku ve smyslu Madridské dohody, rozhodne začít podnikat na území ČR. Zrušení registrace doménového jména ve prospěch OPQ, a.s. však dosáhnout zřejmě nemůže, neboť "oprávněné" užívání doménového jména bylo OPQ, a.s. přiznáno pravomocným rozsudkem. "Silnější" právo, než je právo přiznané soudním rozhodnutím, si lze prakticky představit pouze těžko.

Praktická stránka rozhodnutí s povinným převodem doménového jména na úspěšného žalobce je zřejmá; v případě, že by soud uložil žalovaným pouze povinnost zrušení registrace žalovaného, mohl by si toto doménové jméno v okamžiku jeho uvolnění zaregistrovat kdokoliv, například znovu žalovaný. Z těchto důvodů tedy soud rovnou nařídí převod doménového jména, čímž nahrazuje nedostatky na straně CZ.NIC, který nemá stanoven žádný postup pro případ, kdy by soud rozhodl o povinnosti zrušit registraci určitého doménového jména (uložení povinnosti zrušit registraci doménového jména lze považovat za legitimní prostředek pro odstranění závadného stavu). Dle zahraničních vzorů si lze představit například stanovení určité ochranné lhůty ve prospěch subjektu, který měl v soudním či rozhodčím řízení úspěch. V této lhůtě by si mohla doménové jméno zaregistrovat pouze tato osoba. Tento způsob s ochrannou lhůtou se může na první pohled jevit prakticky stejný, jako je provedení změny registrace dle rozhodnutí soudu, nicméně nezpůsobuje výše zmiňovaný negativní efekt s konstituováním "právního nároku" na určité doménové jméno ve prospěch žalobce.

Další potenciální problémy související s nuceným převodem doménového jména ve prospěch určitého subjektu soudním rozhodnutím by teoreticky mohly nastat například při "uvolnění" přiznaného doménového jména (z důvodu neuhrazení poplatku). Bylo by takovéto doménové jméno skutečně volné? Je možné si ho zaregistrovat, když "oprávněným uživatelem" je pravomocně někdo jiný?

Na závěr lze uvést, že Vrchní soud v Praze v případě doménového jména ceskapojistovna.cz rozhodl patrně "spravedlivě", avšak tímto rozhodnutím pokračoval v nesprávné a zřejmě i nezákonné praxi českých soudů při rozhodování některých doménových sporů. Nutno podotknout, že v současnosti se sice jedná spíše o teoretický problém, který však s rostoucím počtem takovýchto rozsudků v doménových sporech může v každodenní praxi začít způsobovat značné potíže.

Převzato se svolením autora ze serveru www.lupa.cz